|
Karel Boušek, ze sbírky V divokém víně slavíci
MALÍŘI BETLÉMŮ
Hoří to v nich jako podzemní ohně
když malují své chudé Ježíšky
rodiče a patrony
švícka a hastroše
plačky s vlňáky
a řemeslníky
Kluky v beranicích
s promaštěnými kožíšky
Hoří to v nich až z toho teplo
jde po člověku
když kreslí betlémskou ves
seník a stodolu
měsíc a zamrzlou řeku
A děti jaké se potkávají ve snu
zdravé a baculaté
ze staré legendy vzaté
téměř skutečné ve svém neskutečnu
Hoří to v malířích lepenkových betlémů
postav a lidiček
v té předvánoční hodině
za bílých ledových večerů
s krmítky za okny dřevěných stavení
pod Orlickými horami
Doutná to každým tahem štětce
když paleta je žároviště
plné barevných jisker
To v duze šlehají plamínky
pokreslujíce papírové
krutiny
životem lidu
A náhle je tu vše I prosincová noc
v hlubokých modrých čeřenech
toho svátečního ticha
kdy je slyšet jak padá sníh
jiskření ve zlatých hřebenech
zimního království
hvězd
Snop záře nad Betlémem
plane v půlnoční krajině mé
Znějí housle z podkroví
v pomlce za refrénem
staré milostné písně
V ní rozvoněl se domov
JAK SE POSLOUCHAJÍ POHÁDKY
Nejdříve se zatopí ve světnici
aby byl hlas mléčný jako slonová kost
A když sesednou se děti a utiší se psi
a nad stolem světlo rozprostře svůj chvost
takže je vidět až do sklenic
které se lesknou v skříni
proklouzne slovo jako skřítkův míč
jejž mají v očích jen nejmenší cherubíni
domácí kočky a loupežníci…
Nejprve se zatopí ve světnici
než se tam bájné bytosti vkradou
(nová planeta vzejde nad zahradou)
Těžkou cínovou lžící
pak nabíráme z kouzelné mísy
krupičnou kaši
sypanou čokoládou
BOTTICELLI SE POTKÁVÁ S GAUGUINEM VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH
Vanou nám větry z Tichomoří
a Benátčanky nosí vodu
ze studní u žulových schodů
v tom kraji jalovce a muchovníku
kde podzim ostré barvy míchá
z lesních porostů a jeskynního ticha
Potkali se Gauguin s Botticellim
v místech kudy nesou hory kříže
kde se rozprostírá azurová níže
s flotilou mračen jako nad Tizzanem
v pahorcích Chianti
S roklinami a vinohrady
s olivami a ovocnými sady
Poznali se podle záře imaginární palety
která je svedla v neznámá plátna tajůplné země
této stále ještě nejpodivnější planety
VĚNOVÁNÍ
Všechny mé písně
tobě připisuji
která jsi se mnou šla
hořící ohnicí
Popelem řezavým
sama a naboso
jak chodí nespavost
setmělou ložnicí
když slábne přes půlnoc
pomalé krve proud
a v tepnách pálí sůl
co zbyla po vášni
Všechny mé písně
tobě připisuji
Jsou srdcem napsané
a čas je dobásní
VÁBENÍ
Vábí mě lidská soudržnost
hluboké city člověka
Závidění a zrady prost
žádnou milost už nečekám
Znám tíhu vlastní rovnováhy
která pomáhá přes propast
Jak oběžnice znám své dráhy
zdevalvované slovo slast
toporným jazykem mluvků
v hantýrce poběhlic
Vábí mě duha dětských knůtků
s půvabem starých pohlednic
nalepovaných v památníku
Ta poezie bez básníků
DVANÁCT VERŠŮ NA PŘÁTELSTVÍ
Všechno je všední Nic tě nevzruší
My o těle a oni o duši
My o duši a oni o těle
Je těžké získávati přátele
Těžší je dát něco ze svého
Leda splín z tohoto bytí těžkého
o němž před námi psali klasičtí básníci
v pracovnách které bývaly zároveň ložnicí
Nic není všední co v nouzi pomáhá člověku
Co smutek přemáhá co dává útěchu
A ve chvíli když jsme nejvíce sami
vloží dlaň do našich dlaní
DÝMKA
Dýmka Možná amulet
Kouřím ji rád…
Tabák šedne Voní sůl a med
Chce se mi spát…
Jak dlouho ještě?
Než dokouřím…
Než obletíme svět
Než sejmu podkovu z vrat
A budu stejně stár
a budu stejně mlád
CO MÁM RÁD
Svou dětskou krajinu s bílými oblaky
když slunce vychází nad domovem
Sloup světla jenž stoupá do kouřů z Ithaky
v zamžených zrcadlech s rodným krovem
To mám rád… Když vanou od Litic monzuny
a žula dostává svůj pevný tvar
To mně hned každý vrch každý strom rozumí
v němž slyším znít hudbu minulých jar
Kdy jsme se brodili až po pás ve vodě
a když jsme chytali v potocích raky
Zpívali u ohňů své hymny svobodě
se srdcem na dlani a zdivenými zraky
Mám rád to moře chvil které je za námi
i každý nový den který nás čeká
Oblohy příštích let s hvězdnými střílnami
se vším co dýchá pro člověka
KUKÁTKO
Kdo hledí na svět pouhým kukátkem
ten nezahlédne světlo v rákosí
nespatří jezero s bělostnou labutí
kdo se na svět dívá jenom kukátkem
Kdo hrá si na lásku a nic v něm nehoří
ten nikdy nepozná blaženost skrytou v citu
kdo nikdy nezažil třpyt měsíčního svitu
na lásku si jen hrá a nic v něm nehoří
Kdo sám si nezkusil jak studí cizí zem
domov mu zevšední po prvním milování
A kdo jej neumí až do posledka bránit
žel dosud nepoznal jak studí cizí zem
Kdo žije zbůhdarma a neví často proč
jak by chtěl pochopit lidský hlas v jeho trysku
V přírodě trn a zárodečnou hlízku
neví jak pochopit kdo žil jen zbůhdarma
Kdo k vlastní představě si dotváří svůj vzhled
a pro slzy zná sůl a pro kůrky zná chléb
Kdo mlčí rád a mluví jen když chce
kdo z cizích stromů nežádá si ovoce
o smích se podělí s dětskýma očima…
Ten věřte kukátkem se na svět nedívá!
ZELENÉ BLUES
Louka je zelená sukně
země naší.
Při jarní loutně
stromy raší.
Veselou báseň vítr zasel,
tráva voní.
Jaro s očima gazel
spadlo do ní.
Co jsme už v životě přestáli všecko.
Kolik jsme viděli hrůz.
Po cestách, za městem, na hrobech roste
tráva, mé zelené blues.
SÁZENÍ RŮŽÍ
Krajina nemůže mít hroší kůži
Bývá měkká jako tvarohový koláč
A nemá strach z tání
Má krajina je rozcuchaná
A vydrhnutá deštěm
Poškrábaná rukama z horeček
Křišťálová za mrazu
Stříbrná v jíní
Krajina nemůže mít hroší kůži
A nedá se vydělat ani zpracovat na kožich
I když její hermelín má zvláštní odstín
A slušel by i velice náročným slečnám
Má krajina je plachá a snadno zranitelná
Jako matka s dítětem
Jako pískle v hnízdě
A slavnostně všední
Jako lampiónový průvod
Jako koš brambor
Džbánek s jahodami.
Láhev mléka.
Jako mlha v zoo…
Krajina nemůže mít ani liščí ohon
Je prostomyslná a cizí vlkům
Brání se kamenolomy
Pýchavkou a bodlákem
Krajina v podhůří Orlických hor
se všude dostává pěšky
S měsícem chladla při úprku vod
Při kácení lesa
V polomech s mrtvou zvěří
Ranky potůčků a bystřin jsou její oči
(přes zimu zasklené)
A studně ústa
A trávy vlasy
A příkop vráskou
Větry česaná
Lipovým květem hojená
U studánek vyvolávaná
dívčího jména…
Rosnička
Chudobka
Jíva
Ale krajina může ustýlat oblakům
Být sudičkou na křtech
A nevěstou na svatbách
Stařenou na pohřbech
A křídlovkou z maršů
Utěšitelka
Nikdy mě nenapadlo uvidět ji nahou
Poznat ji prostou přitažlivosti
Sirou a bloudící vesmírem
Krajinu u nás doma
Čupřinatou a groteskní
Ukrývající milence s tajemstvím poštovních holubů
Spletenou z drátů
magických ohňů
a z lýka oběšenců
Uvidět ji jako loďstvo Kolumbovo
Jako vzducholoď
Jako hrobku králů
Vždycky jsem ji našel na ošatce s chlebem
S maminčiným pohledem
S potrhaným slabikářem
Za mlada v železech
v doupatech černých uniforem
Nepoddajnou…
A zase svobodnou Završenou ohňostroji
Se slávou propočtenou na staletí
Podobající se hrdinům z antických bájí
a posádkám kosmických korábů
Takovou zemi potkávám doma u prašných cest
Na louce v kopcích kde se pasou stáda skotu
U rybníků a u řek V záhumení podhorských vsí
Na poutích a v hospodách
Za vyzvánění sklenic
A vesnických hran
Za pohřebných nocí a zlatoperých jiter
Takovou zemi potkávám doma
s podzimním odletem ptáků
Při hloubení jam a sázení růží
Neboť krajina nemůže mít hroší kůži
Nemůže mít ani liščí ohon
Ale může ustýlat mrakům
Být hlasem zemřelých Křikem právě narozených
Slibem zamilovaných
Tichým povzdechnutím
Být rozcestím na pomezí mladosti a stáří
Vodním mlýnem být a nocí na vorech
a stráží na hranici
Kde padá déšť a kde se ještě střílí…
Prostorem být a zase
rosničkou
chudobkou
jívou
DO ZÁVĚTI (PŘÁTELŮM)
Všechno odevzdal jsem
jen ne poezii
Tu výbojku s jasem
který nepřežiji
Peněženku plnou
drobných pokladů
Břeh s poslední vlnou
rajskou zahradu
Kdo zná její cenu
už se nediví
Spatřil nahou ženu
v řekách šedivých
PEKAŘSKÝ VŮZ
Z krajíce bochník nevzejde
chutná málem
Na kůrce zuby zkoušel hlad
v chlebu okoralém
Dnes tomu sotva kdo uvěří
jak cizokrajně voněl
Kmínově
douškou mateří
do pyramidy složený
pod plachtou vozu s koněm
VÁNICE NA HORÁCH
Dům v zasněžené vesnici.
Stráň.
Šero.
Vánice.
Za okny světnice
lampa.
A kamna hřející.
Kočičí oči zdivené
u dětí v chaloupce.
Rampouchy.
Stromy stříbrné.
Hejno vran na louce.
A chumelí a chumelí.
Na pole.
Vrabčí hnízda.
Lépe je v posteli
(staroch si uleví).
Jaká to divoká
a povětrná jízda!
| 
